Джек Марс - Cíl Zero

Po svém návratu ze Sibiře Adrian nejdříve navštívil Stockholm a použil občanku zesnulého studenta Renaulta, aby se dostal do univerzitních budov, kde se ujistil, že vzorky byly během jeho práce neaktivní. Nemohl se však pod identitou někoho jiného zdržovat dlouho, takže ukradl veškeré nezbytné vybavení a vrátil se do Marseille. Svou laboratoř si založil v nepoužívaném sklepě pod obchodem jednoho krejčího tři bloky od jejich bytu; ten milý starý krejčí věřil, že Adrian byl genetik, zkoumal lidskou DNA a nic jiného, a Adrian nechával dveře zamčené na visací zámek, když tam zrovna nebyl.

„Imám Khalil bude mít radost,“ vydechla mu Claudette do ucha.

„Ano,“ souhlasil Adrian tiše. „Bude mít radost.“

Většina žen by pravděpodobně nebyla zrovna nadšená, kdyby zjistila, že jejich druhá polovička pracuje se substancí natolik těkavou, jako je prudce nakažlivý druh pravých neštovic – ale Claudette nebyla jako většina žen. Byla vysoká pouhých sto šedesát dva centimetrů a vedle Adrianovy sto osmdesát centimetrů vysoké postavy vypadala drobně. Její vlasy měly barvu ohně a oči měla hluboké a zelené jako ta nejhustší džungle, se vznětlivou jiskrou.

Poznali se teprve před rokem, když byl Adrian úplně na dně. Právě ho vyloučili ze Stockholmské univerzity za pokus o získání vzorků vzácného enteroviru; toho samého, který teprve o pár týdnů dříve ukončil život jeho matky. V té době byl Adrian odhodlaný – dokonce posedlý – vyvinout lék, aby už nikdo netrpěl tak jako ona. Ale na fakultě ho odhalili a následně vyloučili.

Claudette ho našla v zapadlé ulici v kaluži vlastního zoufalství a zvratků, působením alkoholu napůl v bezvědomí. Vzala ho domů, umyla ho a dala mu pít. Druhého rána se Adrian probudil a uviděl na své posteli sedět překrásnou ženu, která mu s úsměvem řekla: „Vím přesně, co potřebuješ.“

Otočil se na kuchyňské stoličce, by jí byl tváří v tvář, a začal jí přejíždět rukama po zádech. I když seděl, byl téměř stejně vysoký jako ona. „Je zajímavé, že jsi zmínila Potopu,“ poznamenal. „Víš, někteří vzdělanci věří, že Potopa světa se skutečně stala, možná dokonce před zhruba sedmi až osmi tisíci lety… což je téměř v té samé době, kdy vznikl tenhle druh viru. Možná, že Potopa byla jen metaforou a byl to právě tenhle virus, který očistil svět od jeho hříchu.“

Claudette se mu zasmála. „Tvé neustálé snahy sjednotit vědu se spiritualitou mi nejsou vůbec cizí.“ Zlehka vzala jeho obličej do dlaní a políbila ho na čelo. „Ale stále nechápeš, že někdy je víra vše, co potřebuješ.“

Víra je vše, co potřebuješ. Přesně tenhle lék mu předepsala před rokem, když se probudil ze svého opileckého snění. Přijala ho a dovolila mu zůstat v jejím bytě, přesně v tom samém, který teď společně obývali. Než Adrian potkal Claudette, nevěřil v lásku na první pohled, ale jí se podařilo ovládnout jeho způsob myšlení. V průběhu několika měsíců ho seznámila s dogmaty Imáma Khalila, islámského svatého muže ze Sýrie. Nepovažoval se za sunnitu ani za šíitu, ale jednoduše vyznával Boha – dokonce do takové míry, že dovoloval své skromné sektě následovatelů, aby Ho nazývali, jak se jim zachce, jelikož Khalil věřil, že vztah každé osoby se svým stvořitelem je veskrze osobní. Khalil svého boha nazýval Alláh.

„Pojď si už lehnout,“ řekla mu Claudette a hladila ho po bradě hřbetem ruky. „Potřebuješ si odpočinout. Ale nejdřív… je ten vzorek připravený?“

„Ten vzorek,“ přikývl Adrian, „ano, mám ho.“

V nerezové krabičce se symbolem biologického nebezpečí byla mezi dvěma pěnovými kostkami uhnízděná jediná malinkatá skleněná ampulka, ne větší než nehet, ve které byl neprodyšně uzavřený aktivní virus. Samotná krabička pak nenápadně stála na lince v jejich kuchyni.

„Dobře,“ zapředla Claudette. „Protože čekáme hosty.“

„Teď?“ Adrian sundal ruce z jejího kříže. Nečekal, že se to stane tak brzy. „V tuhle hodinu?“ Byly téměř dvě hodiny ráno.

„Každou chvíli,“ řekla. „Složili jsme slib, má lásko, a musíme ho dodržet.“

„Ano,“ zašeptal Adrian. Měla pravdu, jako vždy. Sliby se nesmí porušit. „Jistě.“

Když se u dveří ozvalo strohé, těžké zaklepání, oba poskočili.

Claudette rychle odcupitala ke dveřím. Řetízek nechala zajištěný a pootevřela je jen na pár centimetrů. Adrian ji následoval a nahlédl jí přes rameno. Na druhé straně uviděl dva muže. Ani jeden nevypadal přátelsky. Neznal jejich jména a smýšlel o nich jen jako o „těch Arabech“ – ačkoliv podle toho, co věděl, mohli být Kurdové nebo dokonce Turkové.

Jeden z nich Claudette něco rychle arabsky řekl. Adrian nerozuměl; jeho arabština byla přinejlepším chabá, omezená na pár frází, které ho Claudette naučila, ale ona jednou přikývla, odjistila řetízek a nechala je vstoupit.

Oba byli vcelku mladí, něco přes třicet let, snědé tváře jim zastiňoval okázalý porost vousů. Na sobě měli klasické evropské oblečení, džíny a trika a světlé bundy vhodné pro chladný noční vzduch; Imám Khalil po svých vyznavačích nepožadoval žádný náboženský úbor. Ve skutečnosti po svém přesunu ze Sýrie preferoval, aby jeho lidé splynuli s davem, kdykoliv to bylo možné – z důvodů, kterým Adrian dobře rozuměl, vzhledem k tomu, pro co se tady ti dva muži zastavili.

„Chevale.“ Jeden ze Syřanů kývl na Adriana téměř se zbožnou úctou. „Dopředu? Řekni.“ Mluvil extrémně špatnou francouzštinou.

„Dopředu?“ zopakoval Adrian zmateně.

„Chtěl se tě zeptat, jak jsi pokročil,“ řekla Claudette jemně.

Adrian se usmál. „Jeho francouzština je příšerná.“

„Stejně jako tvoje arabština,“ opáčila Claudette.

Na tom něco bude, pomyslel si Adrian. „Řekni mu, že pokrok chce čas. Tahle práce vyžaduje pečlivost a trpělivost. Ale postupuji dobře.“

Claudette přetlumočila jeho zprávu do arabštiny a dvojice Arabů uznale přikývla.

„Malý kousek?“ zeptal se druhý muž. Vypadalo to, že si svou francouzštinu chtějí procvičit na něm.

„Přišli si pro vzorek,“ řekl Claudette Adrianovi, ačkoliv si to z kontextu už sám odvodil. „Dojdeš pro něj?“ Bylo mu jasné, že Claudette nemá nejmenší zájem dotknout se vzorkovnice, ať už byla zajištěná nebo ne.

Adrian přikývl, ale nepohnul se. „Zeptej se jich, proč nepřišel Khalil osobně.“

Claudette se kousla do rtu a jemně se dotkla jeho ruky. „Drahý,“ řekla tiše, „jsem si jistá, že je zaměstnaný jinde —“

„Co může být důležitější než tohle?“ naléhal Adrian. Zcela očekával, že Khalil dorazí osobně.

Claudette položila otázku v arabštině. Dvojice Syřanů se zamračila a vyměnili si pohledy, než odpověděli.

„Říkají, že dnes v noci navštívil nemohoucího,“ řekla Claudette Adrianovi francouzsky, „modlí se za jeho oproštění od fyzického světa.“

Adrianova mysl na chvíli přeskočila k jeho matce, pouhých pár dnů před její smrtí. Ležela na posteli s očima otevřenýma ale bez ponětí o světe. Vlivem léků byla sotva při vědomí; bez nich by zažívala neutuchající muka, s nimi však byla téměř v kómatu. Během těch týdnů, kdy se blížila svému konci, neměla nejmenší ponětí o světě kolem sebe. Často se u jejího lože modlil, aby se uzdravila, ačkoliv čím víc se blížila svému odchodu, tím častěji se jeho modlitby měnily a zjistil, že si přeje jen to, aby byl její konec rychlý a bezbolestný.

„Co s ním bude dělat?“ zeptal se Adrian. „S tím vzorkem?“

„Ujistí se, že tvá mutace funguje,“ řekla Claudette jednoduše. „Víš to.“

„Ano, ale…,“ Adrian se odmlčel. Věděl, že neměl právo zpochybňovat Imámův záměr, náhle měl však silné nutkání to vědět. „Otestuje to soukromě? Někde na odlehlém místě? Je nezbytné, abychom se neodhalili příliš brzy. Zbytek dávky ještě není připravený…“

Claudette rychle něco řekla dvojici Syřanů, pak vzala Adriana za ruku a zavedla ho do kuchyně. „Lásko,“ řekla tiše, „jsi na pochybách. Mluv se mnou.“

Adrian si povzdechl. „Ano,“ přiznal. „Tohle je jen miniaturní vzorek, ne tak stabilní, jako budou další. Co když to nebude fungovat?“

„Bude.“ Claudette kolem něj ovinula ruce. „Věřím v tebe, stejně jako Imám Khalil. Tahle příležitost je pro tebe jako dar. Jsi požehnaný, Adriane.“

Jsi požehnaný. Stejná slova Khalil použil, když se poprvé setkali. Před třemi měsíci vzala Claudette Adriana na výlet do Řecka. Khalil, stejně jako mnoho dalších Syřanů, byl uprchlík – ne však politický, žádný vedlejší produkt válkou zpustošeného národa. Byl náboženským uprchlíkem, kterého sunnité i šíité pronásledovali pro jeho idealistické názory. Znamením Khalilovy spirituality bylo spojení islámských dogmat a některých esoterických filozofických vlivů od Drúzů, jako je pravdomluvnost a převtělování duše.

Adrian svatého muže potkal v hotelu v Aténách. Imám Khalil byl příjemný člověk s milým úsměvem, nosil hnědý oblek, černé vlasy a vousy měl učesané a upravené. Mladý Francouz byl mírně zaskočen, když ho při jejich prvním setkání Imám požádal, aby se s ním pomodlil. Společně se usadili na kobereček směrem k Mekce a tiše se modlili. Kolem Imáma se rozprostíral klid jako neviditelná aura, mír, který Adrian nezažil od doby, kdy byl malý kluk a jeho tehdy zdravá matka ho držela v objetí.

Po modlitbě si oba muži sedli k vodní dýmce a čaji a Khalil se rozhovořil o své ideologii. Rozmlouvali o tom, jak je důležité být sám k sobě upřímný; Khalil věřil, že jediný způsob, jak může lidstvo odčinit své hříchy, je absolutní upřímnost, která umožní duši, aby se reinkarnovala v čistou bytost. Ptal se Adriana na mnoho otázek týkajících se vědy i spirituality. Ptal se na jeho matku a slíbil mu, že někde na této zemi se jeho matka už dávno znovu zrodila, čistá, krásná a zdravá. Mladému Francouzovi to přineslo mír.

Pak Khalil mluvil o Imámu Mahdim, Spasiteli, a posledním z Imámů, svatém muži. Mahdi bude tím, s kterým přijde Soudný den a zbaví svět všeho zla. Khalil věřil, že k tomu dojde velmi brzy a po Mahdiho spáse přijde utopie; každé stvoření v celém vesmíru bude bezchybné, ryzí a čisté.

Oba muži spolu seděli několik hodin dlouho do noci a když Adrianovi začínalo připadat, jako by měl mysl zamlženou podobným kouřem, který se rozprostíral všude kolem něj, konečně se zeptal na otázku, která mu vrtala hlavou.

„Jsi to ty, Khalile?“ zeptal se svatého muže. „Jsi Mahdi?“

Imám Khalil se nad tím široce usmál. Vzal Adrianovy ruce do svých dlaní a řekl jemně: „Ne, synu. Ty jím jsi. Jsi požehnaný. Vidím to tak jasně, jako vidím tvůj obličej.“

Jsem požehnaný. V kuchyni v jejich bytě v Marseille Adrian přitiskl své rty na Claudettino čelo. Měla pravdu; dali Khalilovi slib a museli ho dodržet. Vzal ocelovou krabičku z kuchyňské linky a přinesl ji čekajícím Arabům. Odklapl víko a zvedl horní pěnovou kostku, aby jim ukázal maličkou, neprodyšně uzavřenou skleněnou ampulku, která byla usazená uvnitř.

Nevypadalo to, že by v ní něco bylo – a v tom spočíval jeden z důvodů, proč se jednalo o jednu z nejnebezpečnějších substancí na světě.