Джек Марс - Cíl Zero

„Drahá,“ řekl Adrian, když vrátil pěnovou kostku zpátky a zajistil víko. „Potřebuji, abys jim zřetelně řekla, že se za žádných okolností nesmějí téhle lahvičky dotýkat. Je nutné s ní zacházet s nejvyšší opatrností.“

Claudette přetlumočila jeho zprávu do arabštiny. Najednou Syřan, který krabičku držel, vypadal o dost víc znepokojeně než před chvílí. Druhý z mužů směrem k Adrianovi děkovně přikývl a zašeptal v arabštině zašeptal frázi, které Adrian dobře rozuměl – „Mír budiž s tebou a milost Alláhova“ – a bez dalšího slova oba muži odešli.

Jakmile byli pryč, Claudette otočila dodatečným zámkem a zajistila řetízek. Pak se se zasněným, spokojeným výrazem na tváři otočila ke svému milenci.

Adrian však stál nehnutě, s kamennou tváří.

„Lásko?“ řekla opatrně.

„Co jsem to udělal?“ zašeptal. Odpověď už znal; dal smrtící virus do rukou dvou cizinců, namísto do rukou Imáma Khalila. „Co když mu to nedoručí? Co když to upustí nebo otevřou nebo —“

„Má lásko.“ Claudette mu ovinula ruce kolem pasu a přitiskla mu tvář na hruď. „Jsou to Imámovi stoupenci. Budou postupovat opatrně a donesou to přesně tam, kam mají. Měj víru. Právě jsi udělal první krok k tomu, změnit svět v lepší místo. Ty jsi Mahdi. Na to nikdy nezapomínej.“

„Ano,“ řekl jemně. „Jistě. Máš pravdu, jako vždy. A já to musím dokončit.“ Pokud jeho mutace nebude fungovat, jak by měla, nebo pokud nevytvoří kompletní dávku, neměl pochyb, že bude zklamáním nejen v očích Khalilových, ale také v očích Claudette. Bez ní by se zhroutil. Potřeboval ji, jako potřeboval vzduch, jídlo nebo slunce.

Přesto si však nemohl pomoct a přemýšlel, co s tím vzorkem udělají – jestli ho Imám Khalil otestuje soukromě, na nějakém vzdáleném místě, nebo jestli ho vypustí na veřejnost.

To však nejspíš velmi brzy zjistí.

„Tati, nemusíš mě pokaždé vodit až ke dveřím,“ stěžovala si Maya, když přecházeli Dahlgrenské nádvoří směrem k Healy Hall na kampusu Georgetownské univerzity.

„Vím, že nemusím,“ řekl Reid. „Ale chci. Co je, stydíš se snad za to, že tě někdo uvidí s tátou?“

„O tom to není,“ zamumlala Maya. Cesta sem byla tichá. Maya celou dobu jen zamyšleně zírala z okna, zatímco Reid se neúspěšně snažil vymyslet něco, o čem by mohli mluvit.

Maya dodělávala třetí ročník střední školy, ale vyzkoušela si už kurzy pro pokročilé a několikrát týdně už chodila na přednášky na Georgetownském kampusu. Před začátkem studia na univerzitě to byl dobrý krok a na žádosti o přijetí to vypadalo dobře – obzvláště když Georgetown byla její první volba. Reid trval na tom, že bude Mayu do školy nejen vozit, ale že ji také vždy zavede do třídy.

Předchozí večer, když byla Maria nucena jejich rande předčasně ukončit, Reid spěchal domů za svými dcerami. Byl extrémně rozrušený, když slyšel tu novinu, že Rais utekl – prsty se mu na volantu celou dobu třásly – ale přinutil se zůstat v klidu a snažil se nad tím přemýšlet logicky. CIA už ho pronásledovala a pravděpodobně také Interpol. Znal protokol pro takovou situaci; každé letiště budou sledovat a na každé větší cestě ze Sionu budou vztyčeny zátarasy. A Raisovi už nezbyli žádní spojenci, na které by se mohl obrátit.

Mimo to ten zabiják unikl ve Švýcarsku, což bylo kolem šesti a půl tisíce kilometrů daleko. Od Kenta Steela ho dělila polovina kontinentu a celý oceán.

Přesto však věděl, že se bude cítit o dost lépe, až obdrží potvrzení, že Raise znovu zadrželi. Věřil Mariiným schopnostem, ale přál si, aby měl tu možnost ji požádat, ať ho o svém pokroku pravidelně informuje.

On a Maya došli ke vchodu do Healy Hall a Reid zaváhal. „Dobře, takže se uvidíme, až skončíte?“

Podezíravě se na něj podívala. „Nechceš mě snad zavést až dovnitř?“

„Dnes ne.“ Měl pocit, že tuší, proč byla Maya celé ráno tak tichá. Předešlý večer jí dal špetku nezávislosti, ale dnes byl zase zpátky ve starých kolejích. Musel si připomenout, že už není malá holčička. „Poslyš, vím, že jsem tě v poslední době trošku držel zkrátka…“

„Trošku?“ Maya si odfrkla.

„…A omlouvám se za to. Jsi schopná, vynalézavá a inteligentní mladá žena. A jenom chceš být trochu nezávislá. Rozumím tomu. Moje ochranářská povaha je můj problém, ne tvůj. Nic z toho není tvoje chyba.“

Maya se pokusila skrýt úsměv, který se jí dral na rty. „Řekl jsi právě něco jako ‚můžu za to já, ne ty‘?“

Přikývl. „Přesně tak, protože je to pravda. Nedokázal bych si odpustit, kdyby se ti něco stalo, když bych tady nebyl.“

„Ale nemůžeš tady být vždycky,“ řekla, „bez ohledu na to, jak moc se budeš snažit. A já potřebuju být schopná vypořádat se s problémy sama.“

„Máš pravdu. Budu se snažit trochu stáhnout.“

Pozvedla jedno obočí. „Slibuješ?“

„Slibuju.“

„Dobře.“ Natáhla se na špičkách a políbila ho na tvář. „Uvidíme se pak.“ Zamířila ke dveřím, ale pak ji ještě něco napadlo. „Víš, možná by neuškodilo, kdybych se naučila střílet ze zbraně, jen pro případ nouze…“

Zvedl prst jejím směrem. „Nepřeháněj to.“

Křivě se usmála a zmizela v hale. Reid se pár minut jen tak potuloval kolem. Bože, jeho dcerky rostly příliš rychle. Za dva roky bude Maya oficiálně dospělá. Brzo přijdou auta, placení vysoké a… dřív nebo později kluci. Díkybohu na tohle zatím ještě nedošlo.

Když mířil ke Copley Hall, rozptyloval se obdivováním architektury kampusu. Nebyl si jistý, jestli ho někdy vůbec omrzí, jen se tak procházet po univerzitě a užívat si pohled na budovy z osmnáctého a devatenáctého století, z nichž mnohé byly postavené ve Románském slohu, který ve středověku vládl Evropě. Na kráse tomu všemu dodával fakt, že byla polovina března a ve Virginii se v tuto dobu měnilo počasí, takže teploty stoupaly na deset, místy až patnáct stupňů, když bylo skutečně hezky.

Jeho role pomocného profesora obvykle spočívala v tom, že přednášel pro menší třídy o pětadvaceti až třiceti studentech, kteří byli primárně zaměření na historii. Zaměřoval se na přednášky o válkách a čas od času zaskakoval za profesora Hildebrandta, který měl definitívu a často cestoval kvůli knize, kterou psal.

Nebo je možná tajným členem CIA, zauvažoval Reid.

„Dobré ráno,“ řekl hlasitě, když vešel do třídy. Většina studentů už byla na svých místech, když dorazil, takže pospíchal dopředu, postavil svou brašnu na stůl a shodil ze sebe své tvídové sako. „Jdu o pár minut později, takže se na to hned vrhneme.“ Byl to skvělý pocit, být znovu ve třídě. Tady byl ve svém živlu – alespoň v jednom z nich. „Určitě mi někdo z vás řekne, co bylo s ohledem na počet mrtvých tou nejvíc zničující událostí v historii Evropy?“

„Druhá světová válka,“ řekl někdo okamžitě.

„Jedna z nejhorších celosvětově, to jistě,“ odpověděl Reid, „ale Rusko na tom v tomto ohledu bylo hůře než zbytek Evropy, co se týče čísel. Co dalšího mi řeknete?“

„Mongolský vpád do Evropy,“ řekla bruneta s culíkem.

„Další dobrý odhad, ale vy všichni přemýšlíte jen o ozbrojených konfliktech. Co mám na myslí já, je mnohem méně antropogenní; víc biologické.“

„Černá smrt,“ zamumlal blonďák v první řadě.

„Ano, správně, pane…?“

„Wright,“ odpověděl kluk.

Reid se usmál. „Takže pan Wright? Hezké jméno.“

Kluk se ostýchavě usmál a zakroutil hlavou.

„Ano, pan Wright má pravdu – černá smrt. Pandemie dýmějového moru vypukla ve Střední Asii, prohnala se po Hedvábné stezce, byla dovlečena do Evropy krysami na palubách obchodních lodí a ve čtrnáctém století zabila odhadem sedmdesát pět až dvě stě milionů lidí.“ Chvíli jen přecházel, aby zdůraznil, co právě řekl. „V tom je velká disproporce, no ne? Jak mohou být tahle čísla tak daleko od sebe?“

Bruneta ve třetí řadě mírně zvedla ruku. „Protože před sedmi sty lety neměli kancelář pro sčítání lidu?“

Reid a několik dalších studentů se zasmáli. „No, jistě, to je pravda. Ale je to z části také proto, jak rychle se mor šířil. A tím myslím, že více než třetina populace Evropy vymřela během dvou let. Abych vás uvedl do perspektivy, bylo by to, jako by vyhladili celé východní pobřeží a Kalifornii.“ Opřel se o svůj stůl a založil si ruce. „Vím, co si teď myslíte. ‚Profesore Lawsone, nejste vy náhodou ten chlápek, co má přijít a mluvit tu o válce?‘ Ano, a právě teď se k tomu dostanu.

„Někdo zmínil Mongolský vpád do Evropy. Čingischán krátkou dobu vládl tomu největšímu souvislému impériu v celé historii a během let, kdy mor řádil v Asii, jeho síly táhly na západní Evropu. Čingischánovi je připisováno prvenství v použití něčeho, co dnes klasifikujeme jako biologickou válku; pokud se mu nějaké město nechtělo podvolit, jeho armáda katapultovala morem nakažená těla přes hradby a pak… jim stačilo jen chvíli počkat.“

Pan Wright, ten blonďatý kluk v přední řadě, znechuceně ohrnul nos. „To nemůže být pravda.“

„Je to pravda, ujišťuji vás. Obléhání Kafy, kterou dnes známe jako Krym, 1346. Vidíte, rádi bychom si mysleli, že něco jako biologická válka je nový koncept, ale nikoliv. Než jsme měli tanky, drony, jaderné hlavice nebo dokonce střelné zbraně v moderním slova smyslu, měli jsme, ehm… oni měli, ehm…“

„K čemu máš tohle, Reide?“ ptá se vyčítavě. V jejích očích je víc strachu než zloby.

Při zmínce slova „zbraně“ mu myslí náhle probleskla vzpomínka – ta samá jako předtím, ale teď jasnější. V kuchyni v jejich bývalém domě ve Virginii. Kate něco našla, když uklízela prach z jedné větrací šachty.

Na stole leží zbraň – malá, stříbrná devítimilimetrová LC9. Kate na ni ukazuje jako na něco prokletého. „K čemu máš tohle, Reide?“

„To je… jen na ochranu,“ lžeš.

„Ochranu? Víš vůbec, jak to používat? Co kdyby to našla některá z holek?“

„Nenašly by —“

„Víš, jak všetečná dokáže Maya být. Proboha, ani nechci vědět, jak jsi k tomu přišel. Tuhle věc v našem domě nechci. Prosím, zbav se toho.“

„Jistě. Promiň, Katie.“ Katie – jméno, které si pro ni schováváš, když je rozzlobená.

Nesměle sebereš zbraň ze stolu, jako bys nevěděl, jak s ní zacházet.

Poté, co odejde do práce, musíš shromáždit ještě dalších jedenáct, které máš schované různě po domě. Najít pro ně lepší místo.

„Profesore?“ blonďatý kluk se na Reida znepokojeně podíval. „Jste v pohodě?“

„Hmm… jistě.“ Reid se narovnal a odkašlal si. Prsty ho bolely; když ho ta vzpomínka zasáhla, pevně stiskl okraj stolu. „Jistě, omlouvám se.“

Teď už o tom nebylo pochyb. Byl si jistý, že ztratil alespoň jednu vzpomínku na Kate.

„Hmm… omlouvám se, ale najednou se necítím moc dobře,“ řekl třídě. „Jen mě to nějak zasáhlo. Pro dnešek, uh, pro dnešek to tu zabalíme. Dám vám něco na přečtení a vrátíme se k tomu v pondělí.“