Джек Марс - Cíl Zero

„V takovém případě,“ drmolila Maya dál, „se podívám bočním oknem – opatrně – a zkontroluju, jestli s nimi není ještě někdo. Pokud ano, zavolám pana Thompsona, aby to prověřil.“

„A pokud se sem někdo bude snažit dobývat?“

„V takovém případě půjdeme do sklepa a schováme se v posilovně,“ recitovala. Jednou z prvních renovací, které Reid udělal, když se přistěhovali, bylo to, že nechal dveře, které vedly do malé místnosti ve sklepě, vyměnit za nové s ocelovým jádrem. Měly tři těžké zámky a panty z hliníkové slitiny. Byly neprůstřelné a protipožární a technik ze CIA, který jim je nainstaloval, tvrdil, že vydrží minimálně tucet ran beranidlem. Efektivně tak proměnily malou posilovnu v nouzový bunkr.

„A pak?“ zeptal se.

„Nejdřív zavoláme pana Thompsona,“ řekla, „a pak na tísňovou linku. Pokud si s sebou zapomeneme vzít telefony nebo se k nim nemůžeme dostat, ve sklepě je pevná linka s předprogramovaným číslem.“

„A pokud se někdo dostane do domu a vy nebudete moct do sklepa?“

„V takovém případě se pokusíme doběhnout k nejbližšímu východu,“ drmolila Maya. „Jakmile budeme venku, uděláme co největší povyk.“

Thompson měl spoustu vlastností, ale chabý sluch k nim nepatřil. Jednoho večera se Reid s děvčaty díval v televizi na akční film. Měli zesílený zvuk a pan Thompson přiběhl k nim v domnění, že slyšel výstřely ze zbraně s tlumičem.

„Ale vždycky bychom u sebe měly mít telefony pro případ, že budeme muset zavolat, jakmile se dostaneme z domu a někam do bezpečí.“

Reid souhlasně přikývl. Odrecitovala mu celý únikový plán – až na jeden malý, ačkoliv zásadní detail. „Na něco jsi zapomněla.

„Ne, nezapomněla,“ zamračila se.

„Jakmile budete někde v bezpečí a potom, co zavoláte panu Thompsonovi a na tísňovou linku…?“

„Aha, jasně. Pak ihned zavoláme tobě a řekneme ti, co se stalo.“

„Dobře.“

„Dobře?“ Maya pozvedla obočí. „Dobře, jako že nás aspoň jednou necháš samotné?“

Pořád se mu to nelíbilo. Ale bylo to jen na pár hodin a Thompson bude hned vedle. „Ano,“ řekl nakonec.

Maya si odlehčeně vydechla. „Děkuju. Budeme v pohodě, přísahám.“ Znovu ho letmo objala. Otočila se a zamířila ke schodům dolů, ale pak ji něco napadlo. „Mohla bych se zeptat ještě na jednu otázku?“

„Jistě. Ale nemůžu ti slíbit, že na ni odpovím.“

„Plánuješ zase začít… cestovat?“

„Aha.“ Opět ho její otázka zaskočila. CIA mu znovu nabídla jeho práci – ve skutečnosti se sám ředitel Národní zpravodajské služby dožadoval toho, aby byl Kent Steele povolán do své funkce – ale Reid jim zatím neodpověděl a agentura se zatím odpovědi nedožadovala. Po většinu času se na to snažil vůbec nemyslet.

„Já… skutečně rád bych řekl, že ne. Ale pravda je taková, že ještě nevím. Zatím jsem se tak úplně nerozmyslel.“ Na chvíli se odmlčel a pak se zeptal: „Co by sis myslela o tom, kdybych začal?“

„Chceš znát můj názor?“ zeptala se překvapeně.

„Ano, chci. Upřímně jsi jedna z nejchytřejších lidí, které znám a na tvém názoru mi hodně záleží.“

„No, myslím… na jednu stranu je to dost cool, vzhledem k tomu, co teď vím —“

„Co si myslíš, že víš,“ opravil ji Reid.

„Ale taky je to dost děsivý. Vím, že existuje celkem velká možnost, že tě můžou zranit nebo… nebo hůř.“ Maya byla dlouhou chvíli zticha. „Líbí se ti to? Pracovat pro ně?“

Reid jí neodpověděl přímo. Měla pravdu; to martyrium, kterým si prošel, bylo děsivé, a víc než jednou mu šlo o holý život, ale taky šlo o život jeho dvěma dcerám. Nedokázal by se vypořádat s tím, kdyby se jim něco stalo. Ale tvrdá pravda – a taky jeden z větších důvodů, proč se snažil v poslední době tak zaměstnat – byla, že se mu to líbilo a chybělo mu to. Kent Steele toužil po akci. Určitou dobu, když to všechno začalo, tuhle svou část považoval za úplně jinou osobu, ale to nebyla tak docela pravda. Kent Steele bylo krycí jméno. On po tom toužil. Jemu to chybělo. Bylo to jeho součástí, stejně jako učení a vychovávání jeho dvou dcer. Ačkoliv byly jeho vzpomínky zamlžené, bylo to součástí jeho samého, jeho identity, a kdyby tuhle část neměl, cítil by se jako profesionální sportovec, který utrpěl zranění, jež mu ukončilo kariéru: a spolu s tím přicházela i otázka: Kdo bez toho jsem?

Nemusel odpovídat nahlas. Maya to dokázala vyčíst v jeho nepřítomném pohledu.

„Jak že se jmenuje?“ zeptala se najednou a změnila tak téma.

Reid se ostýchavě usmál. „Maria.“

„Maria,“ zopakovala zamyšleně. „Dobře. Užij si rande.“ Maya zamířila po schodech dolů.

Než ji Reid následoval, probleskla mu hlavou ještě jedna myšlenka. Otevřel horní šuplík svého šatníku a zašátral v něm, dokud nenašel, co hledal – starou lahvičku drahé kolínské, kterou nepoužil už dva roky. Kate ji měla ráda. Přičichl si k rozprašovači a ucítil, jak mu po páteři přeběhl mráz. Byla to známá, silná vůně, která s sebou přinesla záplavu vzpomínek.

Šplíchl si trochu na zápěstí a poklepal si jím krk. Vůně byla silnější, než jak si ji pamatoval, ale příjemná.

Pak – mu zorným polem proběhla další vzpomínka.

Kuchyně ve Virginii. Kate se zlobí, ukazuje na něco na stole. Není jen naštvaná – je vyděšená. „K čemu máš tohle, Reide?“ ptá se vyčítavě. „Co kdyby to našla některá z holek? Odpověz!“

Zatřepal hlavou, aby se té vzpomínky zbavil dřív, než se stačila proměnit v migrénu, ale ani tak nebyla o nic méně znepokojivá. Nedokázal se rozpomenout, kdy nebo proč se tahle hádka odehrála; s Kate se hádali jen zřídka a v jeho vzpomínce vypadala vystrašeně – buď z toho, o čem se hádali, nebo přímo z něj. Nikdy jí nezavdal jediný důvod, aby z něj měla strach. Alespoň ne podle toho, co si pamatoval…

Najednou si uvědomil další věc a ruce se mu roztřásly. Nemohl si tuhle vzpomínku vybavit, což znamenalo, že mohla být jedna z těch, které potlačil paměťový supresor. Proč by ale jakoukoliv vzpomínku na Kate mazali společně s těmi na agenta Zero?

„Tati!“ zavolala na něj Maya zezdola. „Přijdeš pozdě!“

„Jasně,“ zabručel, „už jdu.“ Bude se muset smířit s faktem, že buď najde řešení svého problému, nebo se mu budou vzpomínky čas od času nečekaně, a ne zrovna snadno, vracet a mást ho.

S takovým faktem se ale bude moct smířit později. V danou chvíli musel dodržet jistý slib.

Sešel dolů po schodech, dal oběma dcerkám pusu na temeno a zamířil ven k autu. Než však přešel příjezdovou cestu, ujistil se, že Maya po jeho odchodu nastavila alarm. Až pak nasedl do jejich stříbrného SUV, které koupil jen před pár týdny.

Ačkoliv byl dost nervózní a zároveň se těšil, až Mariu znovu uvidí, pořád nedokázal setřást ten nepříjemný pocit strachu, který se mu usadil v žaludku. Pokud ho události minulého měsíce něčemu naučily, bylo to především to, že hrozby a nebezpečí pro něj nebyly nedostatkové zboží a spousta z nich jen čekala, až ho uvidí trpět.

„Tak, jak se dnes cítíme, pane?“ zeptala se sestra na noční směně zdvořile, když vešla do jeho pokoje. Věděl, že se jmenuje Elena a že je Švýcarka, ačkoliv k němu mluvila anglicky s mírným přízvukem. Byla mladá a drobné postavy, většina by ji mohla dokonce považovat za pohlednou a docela veselou.

Rais neodpověděl. Nikdy neodpovídal. Jen ji pozoroval, jak na stoleček vedle jeho postele pokládá plastový kelímek a dává se do opatrného prohlížení jeho zranění. Věděl, že její zdánlivá radost je jen nadměrná kompenzace skrývaného strachu. Věděl, že v jeho pokoji byla nerada i navzdory dvěma ozbrojeným strážníkům za jejími zády, kteří bedlivě sledovali každý jeho pohyb. Nerada ho ošetřovala, dokonce s ním i nerada mluvila.

Stejně jako všichni ostatní.

Elena mu opatrně prohlédla zranění. Viděl na ní, že takhle blízko něj byla značně nervózní. Věděli, co udělal. Že zabíjel ve jménu Amuna.

A jejich strach by ještě vzrostl, kdyby věděli, kolik jich bylo, pomyslel si jízlivě.

„Hezky se nám hojíte,“ řekla mu. „Rychleji, než by se dalo čekat.“ Říkala mu to každou noc a on si to vykládal jako: „Doufám, že už brzo odejdeš“.

To pro Raise nebylo dobré znamení. Protože až bude dostatečně zdravý na to, aby ho propustili, pravděpodobně ho pošlou do nějaké příšerné díry v zemi v některé z černých zón CIA uprostřed pouště, aby tam utržil ještě víc zranění, až ho budou vyslýchat a tahat z něj informace.

Jako Amun, přetrváme. Po více než deset let jeho života byla tohle jeho mantra. Teď už však neplatila. Podle toho, co se Rais dozvěděl, Amun zanikl; jejich plán v Davosu selhal, vůdcové byli buď zadrženi nebo zabiti a každá bezpečnostní agentura na světě věděla o jejich znamení, glyfu Amuna, který si jeho členové vypalovali do kůže. Rais se nesměl dívat na televizi, ale všechny tyhle novinky získal od ozbrojených policistů, kteří se spolu často bavili (a velmi zdlouhavě, což Raise obvykle ještě víc otravovalo).

On sám si znamení vyřezal, než ho dovezli do nemocnice v Sionu, ale ukázalo se, že to udělal zbytečně; věděli, kým je, a znali alespoň část toho, co udělal. Na paži mu po jeho znamení zůstala jen klikatá, zkrabacená růžová jizva, která mu denně připomínala, že Amun už není. A proto se změnila i jeho mantra.

Přetrvám.

Elena vzala ze stolku plastový kelímek s ledovou vodou a brčkem. „Chtěl byste se trochu napít?“

Rais neodpověděl, ale mírně se předklonil a pootevřel rty. Obezřetně mu k nim přisunula brčko, paže zcela natažené a ohnuté v loktech, tělo zakloněné dozadu v mírném náklonu. Měla strach; před čtyřmi dny se pokusil kousnout doktorku Gerberovou. Jeho zuby ji sotva škrábly do krku, ani neprošly kůží, ale přesto mu to od jednoho z jeho strážných zajistilo slušnou ránu do čelisti.

Tentokrát se Rais o nic nepokoušel. Nasával brčkem dlouhé, pomalé doušky, vychutnával si strach té ženy a nervozitu dvou policistů, kteří ho pozorovali zpoza jejích zad. Když skončil, znovu se opřel. Sestra si slyšitelně oddechla.

Přetrvám.

Za poslední čtyři týdny zvládl překonat mnohé. Překonal nefrektomii, s jejíž pomocí mu odstranili probodnutou ledvinu. Překonal druhý zákrok, kdy mu odoperovali část potrhaných jater. Překonal třetí výkon, kterým se ujišťovali, že žádný z jeho základních orgánů nebyl poškozen. Překonal několik dní na jednotce intenzivní péče, než ho přesunuli na chirurgické oddělení, ale ani jednou nevstal z postele, ke které měl připoutaná obě zápěstí. Zdravotní sestry ho otáčely, vyměňovaly mu podložní mísu a celkově mu zajišťovaly co největší pohodlí, ale nikdy mu nedovolili vstát a pohybovat se o samotě.

Sedm bodných ran v jeho zádech a jednu v hrudi mu zašili a, jak mu opakovaně připomnínala noční sestra Elena, hezky se hojily. S poškozenou nervovou tkání však doktoři zmohli pramálo. Někdy přestal cítit celá záda až po ramena a sem tam dokonce až k bicepsům. V těch chvílích necítil nic, jako by tyhle části jeho těla vůbec nepatřily k sobě.