Джек Марс - Cíl Zero

Cicero pomalu zakroutil hlavou. „Není nic tak důležitého, co bych jí chtěl říct, abych za ní poslal monstrum, jako jsi ty.“

„Dobrá tedy. Sbohem, doktore.“ Cheval pozvedl zbraň a jedinkrát vystřelil Cicerovi přímo doprostřed čela. Rána zapěnila, starý doktor zaklopýtal vzad a svezl se na zem do mrazivé tundry.

V neskutečném tichu, které následovalo, Cheval poklekl a zašeptal krátkou modlitbu. Pak se pustil do práce.

Otřel ze zbraně svoje otisky a střelný prach a mrštil ji do plynoucí mrazivé Kolymy. Poté svalil všechna čtyři těla do jámy k doktoru Scottovi. Pomocí lopaty a krumpáče pak strávil devadesát minut tím, že jejich těla spolu s napůl rozloženou paží zakrýval částečně zmrzlou zeminou. Celé místo vykopávek uklidil, vytáhl ze země kůly a strhl ochrannou pásku. Dal si na čas, pracoval pečlivě – nikdo se tým výzkumníků nepokusí kontaktovat dalších osm nebo dvanáct hodin, a uplyne přinejmenším celých čtyřiadvacet hodin, než WHO na místo někoho pošle. Vyšetřování pohřbená těla pravděpodobně odhalí, ale Cheval jim to nechtěl ani v nejmenším usnadnit.

Nakonec vzal dvě ampulky se vzorky z napůl rozložené ruky a jednu po druhé je opatrně zasunul do bezpečnostních pěnových objímek v nerezové vzorkovnici. Celou dobu si byl velmi dobře vědom toho, že každá z lahviček je naprosto smrtící. Pak zajistil čtyři přezky a odnesl vzorky zpátky do tábořiště.

V provizorním čistém prostoru Cheval vstoupil do přenosné dekontaminační sprchy. Z každého úhlu ho pečlivě očistilo šest trysek s horkou vodou a vestavěným emulgátorem. Jakmile měl tuhle část za sebou, opatrně a metodicky ze sebe sloupl žlutou ochrannou kombinézu a nechal ji ležet na zemi ve stanu. Bylo docela možné, že v ní zůstaly jeho vlasy nebo sliny, identifikační faktory – ale čekal ho ještě jeden krok.

V kufru Cicerova terénního džípu byly dva červené kvádrovité kanystry s benzínem. Jemu bude stačit pouze jeden, aby se dostal zpět mezi lidi. Další z nich pečlivě rozlil po čistém prostoru, čtyřech neoprenových stanech a plátěném přístřešku.

Pak je zapálil. Plamen vyšlehl rychle a okamžitě a poslal k nebi černý, sloupec olejnatého dýmu. Cheval s ocelovou krabičkou nastoupil do džípu a odjel. Nezrychlil, ani se nepodíval do zpětného zrcátka na hořící areál. Dával si na čas.

Imám Khalil na něj bude čekat. Ale mladý Francouz toho měl ještě spoustu na práci, než bude virus připravený.

Reid Lawson už asi podesáté za poslední dvě minuty nahlédl skrz žaluzie ve své domácí pracovně. Začínal být nervózní; autobus měl přece už dávno přijet.

Jeho pracovna se nacházela ve druhém patře a byla nejmenší ze tří pokojů jejich nového domu na Spruce Street v Alexandrii ve státě Virginie. Byla to příjemná změna v porovnání s jeho stísněnou studovnou připomínající skříň, kterou měl v Bronxu. Polovina věcí byla vybalená; zbytek ležel v krabicích poházených na podlaze. Jediné věci, na jejichž organizaci si udělal čas, byl jeho stůl a počítač.

Reid si řekl, že dnes, téměř celý měsíc poté, co se nastěhovali, už si dá věci do pořádku a konečně si všechno v pracovně vybalí.

Nedostal se dál než k otevření jedné krabice. Ale byl to dobrý začátek.

Autobus nikdy nemá zpoždění, pomyslel si. Vždycky je tady mezi dvacátou třetí a dvacátou pátou minutou po třetí hodině. A už je patnáct třicet jedna.

Volám jim.

Popadl ze stolu telefon a vytočil Mayino číslo. Během vyzvánění přecházel z místa na místo a pokoušel se nepřemýšlen nad všemi těmi strašlivými věcmi, které se mohly jeho dcerám na cestě ze školy stát.

Hovor spadl do hlasové schránky.

Reid seběhl ze schodů do předsíně a oblékl si lehkou bundu; březen byl ve Virginii o poznání příjemnější než v New Yorku, ale stále bylo chladno. S klíčky od auta v ruce přešel k panelu na zdi a zadal čtyřmístný kód, aby zapnul alarm do aktivního režimu. Cestu, kterou autobus jezdil, znal nazpaměť; mohl po ní jet až do školy, pokud bude muset a…

Jen co otevřel vchodové dveře, u obrubníku na konci příjezdové cesty s kvílením brzd zastavil jasně žlutý autobus.

„Přistižen,“ zamumlal Reid. Nemohl se jen tak schovat zpátky do domu. Bezpochyby ho už viděly. Jeho dvě dospívající dcery vystoupily z autobusu, který následně odjel, a vydaly se po chodníku k domu. Zastavily až u vchodových dveří, které Reid blokoval.

„Ahoj holky,“ řekl tak zvesela, jak jen to dokázal. „Jak bylo ve škole?“

Starší z jeho dcer, Maya, ho počastovala podezřívavým pohledem a založila si ruce na prsou. „Kampak jdeš?“

„Hmm… pro poštu,“ řekl.

„A k tomu potřebuješ klíče od auta,“ odtušila a pokynula k jeho pěsti, ve které svíral klíče od jejich stříbrného SUV. „Zkus to znovu.“

Jo, pomyslel si, přistižen. „Autobus přijel pozdě. Víš, co jsem ti říkal. Pokud dorazíte později, máš mi zavolat. A proč jsi mi nezvedala telefon? Zkoušel jsem ti volat —“

„Šest minut, tati,“ zakroutila Maya hlavou. „Šest minut není ‚pozdě‘. Šest minut znamená hustý provoz. Na jedné ulici byla drobná dopravní nehoda.“

Ukročil stranou a pustil je do domu. Jeho mladší dcera Sara ho letmo objala a tiše pozdravila: „Ahoj tati.“

„Ahoj, zlato.“ Reid za nimi zavřel dveře, zamknul a pomocí kódu znovu aktivoval bezpečnostní systém. Až pak se otočil zpět na Mayu. „Hustý provoz nebo ne, chci, abys mi vždycky dala vědět, když se zpozdíte.“

„Zbytečně vyšiluješ,“ zabručela.

„Prosím?“ zamrkal překvapeně. „Myslím, že si pleteš vyšilování se starostlivostí.“

„Ale no tak,“ odsekla Maya. „Týdny nás nespouštíš z očí. Od doby, co ses vrátil, jsi jako posedlý.“

Jako vždy měla pravdu. Reid byl vždycky ochranitelský otec a když jeho žena a jejich matka před dvěma lety zemřela, tenhle jeho instinkt se zdvojnásobil. Ale před čtyřmi týdny se z něho stal extrémně ochranářský rodič, který ze svých dětí nespouští zrak a (aby byl upřímný) je dokonce trochu panovačný.

To však přiznat nehodlal.

„Moje milá, zlatá dcerko,“ začal naoko hubovat, „postupně nám dospíváš a budeš se muset dozvědět jeden tvrdý fakt – že někdy se prostě pleteš. A právě teď se pleteš.“ Křivě se usmál, ale ona nikoliv. K uvolnění napětí mezi sebou a svými dcerami měl ve zvyku používat humor, ale Maya ho tentokrát přešla.

„Když myslíš.“ Prošla předsíní a vydala se do kuchyně. Bylo jí šestnáct a na svůj věk byla ohromně inteligentní – někdy se dokonce zdálo, že pro své vlastní dobro až příliš. Měla Reidovy tmavé vlasy a cit pro dramatičnost, v poslední době se však zdálo, že začíná mít sklony k pubertální úzkosti, nebo minimálně k náladovosti… povětšinou způsobené kombinací Reidova nepřetržitého dohlížení a zcela zjevného faktu, že jim neřekl pravdu o tom, co přesně se stalo před měsícem.

Sara, mladší z jeho dvou dcer, se vydala nahoru po schodech. „Jdu si udělat úkoly,“ řekla tiše.

Reid zůstal v předsíni sám. Povzdechl si a opřel se o bílou zeď. Kvůli jeho dcerkám ho bodalo u srdce. Saře bylo čtrnáct let, byla sladká a plná života, ale kdykoliv začali mluvit o tom, co se stalo v únoru, ztichla nebo rychle opustila místnost. Jednoduše se jí o tom nechtělo mluvit. Před několika dny se jí Reid pokusil nabídnout, že jí domluví schůzku s terapeutem, neutrální třetí stranou, se kterou si bude moct promluvit. (Samozřejmě by to byl doktor zaměstnaný u CIA.) Sara odmítla se stručným „ne, díky“ a odběhla z místnosti, než se Reid zmohl na další slovo.

Nenáviděl se za to, že před svými dětmi musí skrývat pravdu, ale bylo to nutné. Kromě agentury a Interpolu nesměl nikdo znát skutečnost – že před necelým měsícem znovu nabyl část své paměti jako agent CIA pod krycím jménem Kent Steele, mezi přáteli a kolegy znám také jako agent Zero. Kvůli experimentálnímu paměťovému supresoru, který mu implantovali do hlavy, Reid téměř na dva roky ztratil veškeré vzpomínky na to, že by kdy byl agent Kent Steele. Pak mu však to zařízení vytrhli z lebky.

Většina vzpomínek na život Kenta Steela byla stále ztracená. Byly tam, zamčené v nějakém zapadlém šuplíku v jeho hlavě, ze kterého tu a tam něco uniklo jako z protékajícího kohoutku, obvykle po nějakém vizuálním nebo verbálním podnětu. Brutální způsob, jakým mu paměťový supresor vytrhli z hlavy, mu provedl něco s limbickým systémem a kvůli tomu se mu vzpomínky nevrátily všechny najednou – a Reid za to byl skutečně rád. Na základě toho mála, které věděl o svém životě jako agent Zero, si nebyl tak docela jistý, že chce, aby se mu všechny vzpomínky vrátily. Jeho největší obavou bylo, že by se mu mohlo vybavit něco, na co nechtěl vzpomínat, něco, čeho litoval, nebo žr by si vzpomněl na nějaký příšerný čin, s vědomím kterého by Reid Lawson jednoduše nedokázal žít.

Kromě toho byl od těch událostí v únoru velice zaneprázdněný. CIA mu pomohla přemístit jeho rodinu. Po návratu do Spojených států ho spolu s dcerami poslali do Alexandrie ve Virginii, jen kousek od hlavního města Washingtonu. Agentura mu pomohla zajistit pozici pomocného profesora na Georgetownské univerzitě.

Od té doby byl v jednom kole: musel dcerám zařídit nástup do školy, zvykat si na novou práci a stěhovat se do nového domu ve Virginii. Reid se však všemi možnými způsoby snažil rozptýlit, takže si pro sebe vytvářel všemožné aktivity. Vymaloval pokoje. Vylepšoval jejich spotřebiče. Koupil nový nábytek a nové školní uniformy pro děvčata. To všechno si mohl teď dovolit; CIA mu vyplatila tučnou částku za jeho účast v zastavení teroristické organizace jménem Amun. Bylo to víc, než si za rok vydělal jako profesor. Peníze mu však přicházely v měsíčních obnosech, aby to nikdo blíže nezkoumal. Výplata, která mu přicházela na účet, se na první pohled tvářila jako odměna za konzultace od falešné nakladatelské společnosti, která tvrdila, že chystá sérii historických učebnic.

Mezi všemi těmi penězi a ohromnou spoustou času – v současnosti přednášel jen na několika lekcích týdně – se Reid snažil zaměstnat, jak nejvíc to šlo. Jelikož pokud se zastavil, byť jen na okamžik, znamenalo to pro něj začít přemýšlet a přemýšlet znamenalo připomínat si různé věci, mezi něž nepatřily jen střípky ztracených vzpomínek, ale také jiné, stejnou měrou nepříjemné věci.

Jako třeba těch devět jmen, která si zapamatoval. Těch devět tváří, které se mu vryly do paměti. Těch devět životů, které vyhasly kvůli tomu, že selhal.

„Ne,“ zašeptal si pro sebe tiše, zatímco stál sám v předsíni svého nového domu. „Tohle nemáš zapotřebí.“ Nechtěl si to připomínat, ne teď. Namísto toho zamířil do kuchyně, kde Maya zrovna pročesávala ledničku a hledala něco k jídlu.

„Asi objednám pizzu,“ oznámil. Když nic neodpověděla, dodal: „Co říkáš?“

S povzdechem zavřela ledničku a opřela se o ni. „Je to fajn,“ řekla jednoduše. Pak se rozhlédla kolem. „Tahle kuchyň vypadá líp. Líbí se mi to střešní okno. A zahrada je taky větší.“