Джек Марс - Cíl Zero

„Pizza pro pana Lawsona,“ řekl monotónně poslíček.

„Jo, to jsem já. Kolik jsem dlužný?“

Chlapík si přendal obě krabice do jedné ruky a sáhl si do zadní kapsy. Reid udělal instinktivně to samé.

Koutkem oka zahlédl pohyb a jeho pohled zatěkal vlevo. Přes jeho trávník rychlým krokem přecházel muž s vojenským sestřihem – nejpodstatnějším detailem však bylo, že se mu u boku pohupovalo pouzdro se zbraní. A jeho dlaň spočívala na rukojeti.

Reid pozvedl paži jako policista, když zastavuje auto.

„To je v pořádku, pane Thompsone,“ zavolal. „Jen pizza.“

Postarší muž s prošedivělými, u hlavy zastřiženými vlasy a mírným pupkem, se na trávníku před jeho domem zastavil. Poslíček pizzy se ohlédl přes rameno a vůbec poprvé dal najevo nějaké emoce – jeho oči se šokovaně rozšířily, když si všiml zbraně a ruky, která na ní spočívala.

„Jsi si jistý, Reide?“ Pan Thompson si poslíčka podezřívavě měřil.

„Jsem.“

Chlapík s pizzou ze zadní kapsy pomalu vytáhl účtenku. „Ehm, bude to za osmnáct dolarů, řekl vyjeveně.

Reid mu dal dvacet a vzal si od něj krabice. „Drobné si nechte.“

Poslíčkovi to nemusel říkat dvakrát. Odběhl zpátky ke svému čekajícímu autu, naskočil a odsvištěl pryč. Pan Thompson to celé s přimhouřenýma očima sledoval.

„Děkuji, pane Thompsone,“ řekl Reid, „ale byla to jen pizza.“

„Ten chlápek se mi nelíbil,“ zavrčel Reidův soused. Reid měl toho staříka rád – ačkoliv si myslel, že se pan Thompson zhostil své nové role dávat pozor na rodinu Lawsonových s příliš velkou vášní. Přesto však Reid pro tuto roli preferoval někoho přehnaně horlivého, než aby byl příliš laxní.

„Opatrnosti není nikdy dosti,“ dodal Thompson. „Jak se mají děvčata?“

„Dobře, dobře,“ usmál se Reid mile. „Ale, ehm… skutečně tohle s sebou musíte nosit na každém kroku, každému na očích?“ Pokynul ke zbrani typu Smith & Wesson u Thompsonova boku.

Postarší muž vypadal zmateně. „No… jistě. Moje dny u CHP už skončily a ve Virginii je nošení zbraně legální.“

„…Jistě.“ Reid se přinutil k úsměvu. „Jak jinak. Ještě jednou díky, pane Thompsone. Dám vám vědět, pokud bych něco potřeboval.“

Thompson přikývl a odklusal přes trávník zpátky ke svému domu. Zástupce ředitele Cartwright Reida ujistil, že tenhle stařík je velice zdatný; Thompson byl agent CIA v důchodu, a ačkoliv nebyl v akci už víc než dvě desetiletí, očividně byl šťastný – možná dokonce trochu dychtivý – že může být znovu k užitku.

Reid si povzdechl a zavřel za sebou dveře. Zamknul je a znovu aktivoval bezpečnostní panel (což se začínalo stávat jeho rituálem pokaždé, když otevřel nebo zavřel dveře). Pak se otočil a spatřil Mayu, která stála za ním v předsíni.

„Co tohle mělo znamenat?“ zeptala se.

„Ale nic. Pan Thompson tě pozdravuje.“

Maya si znovu založila ruce. „A to jsem si myslela, že jsme tak pokročili.“

„Ale no tak,“ řekl Reid s posměškem. „Thompson je jenom neškodný stařík —“

„Neškodný? Neudělá krok bez pistole,“ protestovala Maya. „A nemysli si, že jsem si nevšimla, jak nás pozoruje z okna. Jako by nás špehoval —“ Brada jí mírně poklesla. „Proboha, to je to, co děláš? A pan Thompson je taky špeh?“

„Ježíši, Mayo, nejsem špeh…“

Jasně, pomyslel si, to je vlastně přesně to, co jsi…

„Nemůžu tomu uvěřit!“ zvolala. „Proto ho necháváš dělat nám chůvu, když někam jdeš?“

„Ano,“ přiznal tiše. Nemusel jí říkat pravdu, o kterou se neprosila, ale dál už nemělo smysl snažit se před ní cokoliv skrývat, když dokázala věci tak přesně odhadnout.

Čekal, že se bude zlobit a znovu ho začne obviňovat, ale namísto toho jen zakroutila hlavou a zašeptala: „Neskutečné. Můj táta je tajný agent a náš pomatený soused je bodyguard.“ Pak ho k jeho překvapení objala kolem krku a málem mu shodila krabice s pizzou z ruky. „Vím, že mi nemůžeš říct všechno. Jen jsem chtěla znát alespoň částečnou pravdu.“

„Jasně, jasně,“ zamumlal. „Jenom riskuju mezinárodní bezpečnost, abych byl dobrým tátou. Teď běž probudit svou sestru, než ta pizza vychladne. A Mayo? Saře ani slovo.“

Vešel do kuchyně, vytáhl pár talířů a nějaké ubrousky a nalil tři sklenice limonády. O chvíli později se do kuchyně přišourala Sara a rukou si při tom protírala oči.

„Ahoj, tati,“ zahuhňala.

„Ahoj, zlato. Posaď se. Jak jsi na tom se spánkem? Spíš v noci dobře?“

„M-hm,“ zamručela neurčitě. Sara utrhla plátek pizzy, ukousla špičku a začala ji pomalu, nepřítomně žvýkat.

Měl o ni starost, ale snažil se to nedávat příliš najevo. Namísto toho sám odtrhl trojúhelník pizzy s párkem a paprikou. Už byl na půl cesty k jeho ústům, když mu ho Maya najednou vytrhla z ruky.

„Co si myslíš, že děláš?“ dožadovala se.

„…Jím? Nebo se snažím.“

„Ehm, ne. Máš rande, zapomněl jsi?“

„Cože? Ne, až zítra…,“ odmlčel se nejistě. „Ale ne, je to dnes večer, že?“ Málem se plácl dlaní do čela.

„To teda je,“ řekla Maya s plnou pusou.

„Navíc to není rande. Je to jen večeře s kamarádkou.“

Maya pokrčila rameny. „Jak chceš. Ale pokud se teď nepůjdeš nachystat, přijdeš na tuhle ‚večeři s kamarádkou‘ pozdě.“

Podíval se na hodinky. Měla pravdu; v pět se měl setkat s Mariou.

„No tak, běž, huš. Převleč se.“ Doslova ho vyhnala z kuchyně a on se vydal nahoru po schodech.

S tím vším, co se v poslední době dělo a spolu s faktem, že se snažil vyhýbat vlastním myšlenkám, málem zapomněl na svůj slib sejít se s Mariou. Během posledních čtyř týdnů se několikrát pokusili domluvit na schůzce, ale vždycky do toho buď jednomu nebo druhému něco vlezlo – ačkoliv, aby byl k sobě upřímný, většinou to byl on, kdo se musel omluvit. Mariu už to očividně už přestalo bavit a nejenže naplánovala jejich setkání, ale také vybrala místo na půl cesty z Alexandrie i z Baltimoru, kde žila. Jediné, co musel udělat, bylo slíbit, že přijde.

Chyběla mu. Chybělo mu být s ní. Nebyly jenom partneři v rámci agentury; měli společnou historii, ale Reid si většinu z ní nepamatoval. Ve skutečnosti znal sotva pár střípků. Jediné, co věděl, bylo, že když byla poblíž, měl zcela zřetelný pocit, že je ve společnosti někoho, kdo se o něj zajímal – přítel, někdo, komu mohl důvěřovat, možná dokonce víc než to.

Došel ke skříni a vytáhl z ní oděv, který se podle něj pro takovou příležitost hodil. Měl rád klasický styl, ačkoliv si byl vědom toho, že byl jeho šatník svým stylem minimálně o deset let starší než on sám. Oblékl si klasické kalhoty se svislými záhyby, kostkovanou košili a tvídové sako s koženými záplatami na loktech.

„Tohle sis vybral?“ zeptala se Maya a trochu ho tím vylekala. Opírala se o rám dveří do jeho ložnice a nenuceně ukusovala krustu pizzy.

„Co je na tom špatně?“

„Co je na tom špatně, je to, že vypadáš, jako bys právě přišel ze třídy. No tak.“ Vzala ho za paži, zavedla zpátky ke skříni a začala se mu přehrabovat v oblečení. „Proboha, tati, oblékáš se jako nějaký děda…“

„Co jsi říkala?“

„Nic, nic!“ zacvrlikala. „Ha, tady.“ Vytáhla černý sportovní kabát – jediný v jeho šatníku. „Obleč si tohle a něco šedého pod to. Nebo bílého. Tričko nebo polokošili. Zbav se těch taťkovských kalhot a najdi si rifle. Tmavé. A aby ti padly.“

Na rozkaz své dcery se převlékl, zatímco na něj čekala na chodbě. Hlavou mu proběhlo, že by si měl na takové bizarní výměny rolí zvykat. V jednu chvíli byl ochranářský otec a jen o moment později se sám podřizoval nárokům své prozíravé dcery.

„Hned je to lepší,“ řekla Maya, když se jí znovu ukázal. „Skoro to vypadá, jako bys byl připravený jít na rande.“

„Díky,“ řekl, „a není to rande.“

„To říkáš pořád. Ale jdeš na večeři a dát si drink se záhadnou ženou, o které tvrdíš, že je tvoje stará známá, i když jsi ji nikdy nezmínil a nikdy jsme se s ní nesetkaly…“

„Ale ona je stará známá —“

„A nutno dodat,“ přehlušila ho Maya, „že je přitažlivá. Viděly jsme ji vysedat z letadla Dullesu. Takže pokud jeden od druhého čekáte něco víc než jen ‚staří známí‘, pak je to rande.“

„Dobrý bože, o tomhle se teď fakt nebudeme bavit.“ Reid ucukl. V hlavě však začal trochu panikařit. Má pravdu. Tohle je rande. V poslední době svou mysl tolik zaměstnával, že se ani nepozastavil nad tím, co „večeře a drink“ skutečně znamenalo pro dvojici dospělých lidí. „Dobře,“ přiznal, „řekněme, že je to rande. Ehm… co mám dělat?“

„To se ptáš mě? Nejsem tak docela expert.“ Maya se křivě usmála. „Promluv si s ní. Víc ji poznej. A prosím tě, pro lásku boží, snaž se být zajímavý.“

Reid se uchechtl a zakroutil hlavou. „Slyším dobře? Já jsem nesmírně zajímavý. Kolik znáš lidí, kteří dokážou podat celou přednášku o Bulavinově povstání?“

„Jenom jednoho.“ Maya obrátila oči v sloup. „A prosím tě, nedávej jí přednášku o Bulavinově povstání.“

Reid se uchechtl a svou dceru objal.

„To zvládneš,“ ujistila ho.

„Ty taky,“ řekl. „Zavolám pana Thompsona, aby sem na chvilku zašel…“

„Ne, tati!“ Maya se vymanila z jeho objetí. „No tak. Je mi šestnáct. Dokážu na Saru pár hodin dohlédnout.“

„Mayo, moc dobře víš, jak důležité pro mě je, abyste vy dvě nebyly samotné —“

„Tati, páchne po motorovém oleji a jediné, o čem chce mluvit, jsou ‚staré dobré časy‘ u námořnictva,“ řekla podrážděně. „Nic se nestane. Budeme jít pizzu a dívat se na film. Než se vrátíš, Sara bude v posteli. Budeme v pohodě.“

„Stejně si myslím, že by měl pan Thompson přijít —“

„Může nás špehovat skrz okno, jako obvykle. Budeme v pořádku. Slibuju. Máme spolehlivý bezpečnostní systém, přídavné zámky na každých dveřích a moc dobře vím o té zbrani, kterou máš schovanou u vchodu —“

„Mayo!“ zvolal Reid. Jak se o tomhle dozvěděla? „Ať tě ani nenapadne na ni sahat, rozumíš?“

„Nedotknu se jí,“ řekla. „Jen konstatuju. Vím, že tam je. Prosím. Nech mě dokázat, že to zvládnu.“

Reidovi se myšlenka, že budou jeho dcery doma samy, ani trochu nelíbila, ale Maya prakticky žadonila. „Zopakuj mi únikový plán,“ řekl.

„Úplně celý?!“ zaprotestovala.

„Úplně celý.“

„Fajn.“ Přehodila si vlasy přes rameno, jak to obvykle dělala, když byla něčím otrávená. Obrátila oči ke stropu a začala monotónním hlasem recitovat plán, který Reid zavedl krátce poté, co se přestěhovali do nového domu. „Pokud kdokoliv přijde ke vchodu, nejdřív se musím ujistit, že je alarm zapnutý a dodatečný zámek a řetízek jsou zamčené. Pak se podívám kukátkem a ověřím, jestli je to někdo, koho znám. Pokud ne, zavolám pana Thompsona a nechám ho, aby to nejdřív prověřil.“

„A pokud to je někdo, koho znáš?“ pobídl ji.