СтаВл Зосимов Премудрословски - ZA DEN. Humorná pravda

Pak tu byla noc plná chrochtání kobylek a pánů různých životních vrstev, kteří nedosáhli metra a spali na lavičkách. Policisté ještě nebyli v Rusku vynalezeni, tři policejní důstojníci v uniformě, na služebním voze, v uniformě značky Zhiguli s modrými čísly a nápisem na stranách MILICE, a vyrazili na prohlídku temné strany. Poté, co se ujistili, že je vše v souladu se zákonem a nikdo nemůže vzít zbylé peníze, postavili svá vozidla paralelně k sobě, kolem nemovitosti, která zahrnovala biosorti… Dva vyjeli kulomety, obušky, plynové kanystry, boty a čepice a zamířili směrem ke stánkům asijských obchodníků «shawarmy», provozovaných občany Ruské federace, se státní příslušností Maročanů, kteří nerozuměli většinou většinou ruštině, ale byli občany, a bylo to kiosku s nápisem «GAY SHAURMA PRO PUTIN A TRUMP». Proč takové jméno bylo, pravděpodobně, překladatelé byli pravděpodobně s humorem. Řidič s pistolí, zůstal v autě u kormidla a najednou?!

Já, občan Ruské federace dodržující zákony, jsem Rus podle národnosti. Přišel z SSSR, Kazašské republiky, kde mě celé dětství porazili, protože jsem byl jen Rus. Když jsem však vyrostl, už jsem je porazil. Ale to je jiný příběh, a nyní zpět na děj: Já, zákonný non-občan Ruské federace, podle národnosti – Rus, ctěný vězeň, FSB major, důchodce, zdravotně postižená osoba a to vše v kombinaci, zejména protože jsem to všechno věděl v nepřítomnosti, ani kde nebyl, najednou se probudil z trýznivé chrápání ze sousední kabiny a přesněji jsem cítil uzavřenou noc, čtvercovou místnost kolem mě a strop nad ní. Cítil jsem všechno a nevzpomněl jsem si ani nerozuměl, kde jsem?! Stěny mi takhle rozdrtily mysl. Rozhodl jsem se dostat na «mini scénu», kde jsem předtím seděl, a moje noha upadla do díry a tam je všechno jako v zátoce. Křičel jsem a probudil se s rytmickým chrápáním, snil o generálově dceři, soudruhovi seržantovi a řidiči na částečný úvazek. Byl vystrašený a dokonce trhl jako cikán, rozdrtil hrudník, ale okamžitě si uvědomil situaci, ale nevěří v ducha. Já, ne podle dovedností, jsem proklel o pomoc, snažil jsem se prolomit alespoň nějakou díru v okolí jedné ze zdí, ale moje práce byla zbytečná a chrápání se nezastavilo.

V té době, na druhé straně toalety, řidiče spolujezdců, už seržant žádal posily a dva, kteří neočekávali arabské jídlo z těsta a kuřecího masa, kočky a psy koupili za nic, už uprchli za pomoci kolegy a spolubratří.

Slyšel jsem hlasy na druhé straně kabiny, ale to nepomohlo zmírnit bolesti hlavy kocoviny.

– Kdo je tady? – zeptal se jeden z nich.

– Tady jsem a kdo jsi? Zeptal jsem se.

– Já? teď víte…

– Rozbít hrad!! – Zeptal jsem se toho druhého a nebylo obtížné to udělat s hlavicí automatu. Dveře se otevřely. Přede mnou stáli tři udivení nezletilí, jeden mimochodem, se zkříženýma očima, v uniformě podobné policajtovi. Pak mě vzali na nejbližší policejní stanici a chrápání toalety nikdy nezmizelo.

Strážník dlouho přemýšlel, jak ve zprávě uvede důvod zadržení ve službě. A uvedeno takto:

«… Zadržen, zatímco se pokoušel vyloupit obsah bio toalety zevnitř, zevnitř se skrýval před spravedlností visacím zámkem.»

Všichni se bavili, zejména od předchozího vězněného, který byl nucen uklidit nějakou kancelář, se pokusil uprchnout a uvízl nahoře mezi stropní ostění okna a vyčnívajícími žebry kovací mříže osmnáctého století. Hasiči byli přesněji nazváni bojovníci s ohněm a hasiči jsou ti, kteří na něj zapálili oheň. Ministerstvo pro mimořádné situace bohužel zatím nebylo vynalezeno. Ti se ho zeptali:

– S čím jsi přilepená?

– Pubic a vejce!! odpověděl slzami v očích. Byl také zachráněn a poslán k čištění domu, který byl bez oken. Naopak jsem šel do popření a řekl jsem, že svůj život ukončím, pokud budou nadále porušovat moje ústavní práva a nutí mě, abych vyčistil své sračky v kajutě. Zasmáli se ústavě a nahradili můj trest tím, že mě mlátili v ledvinách, poté jsem začal v noci močit, nejprve krví a potom sodou. Ale záchod se neumyl!! A já jsem za hodinu oral rozlohy noci Nevského prospektu, hledal život…

Osud mě dočasně přivedl do města jako hrdinu. Petrohrad v charitativní ubytovně jednoduše zavolal lidi jako osobu bez domova. Dali mi shkonar, to je postel, kterou jsem půl měsíce odhodil od místních opilých úřadů a dal jsem do nemocnice patnáct, než mě opustili. Trofeje byly matrace. Nasbíral jsem jich devět. Naskládal jsem je jeden na druhého a spal téměř u stropu. Vyskytly se nějaké nepříjemnosti: lichocení bylo velmi kolmé a já se opřel o dřevěné schodiště. Život se rozhodl běžně: Ráno – večer, oběd – toaleta atd. Každý den. Za klidný stav našeho druhého patra zaplatili mně a mému kamarádovi Kormorantovi Lyokhovi Lysymu, který dokončil dvě vyšší vzdělání v zóně po patnáct let. Nelišil se v dohledu a měl osmnáct v červené barvě ve svých slovech. A protože bylo obtížné získat brýle s takovými okuláry, složil z dostupných, přidal tři rámečky s brýlemi a spojil je s měděným drátem. Takže dosáhl stoprocentní vize. A začal jsem ho důstojně vtipkovat osmi očima. Bydleli jsme s ním v rodině, stejně jako v zóně, zkrátka jsme měli kořeny a sdíleli chléb pečením, nicméně z nějakého důvodu mi dal větší kus, buď mě respektoval, nebo mě krmil hladovými obléhacími časy, abych prodloužil svůj život vstřebáním moje tělo. Každé ráno jsem se probudil a našel na stole zásoby na celý den nebo více. Staří lidé a obyvatelé jiných věkových skupin, všichni prakticky seděli na místech, která nejsou tak vzdálená a ne příliš krátká: nejmenší bylo asi patnáct let, dobrovolně se s námi dělily o své příděly, získávaly různými způsoby drobných krádeží a letáků bohatších skupin obyvatelstva, takzvaného domova. Vždy jsem byl proti a vrátil jsem to zpět, a tak, když jsem spal, vzdali hold. Holohlavý byl z této pozornosti rád a také začal jíst tuk.

Jednoho mrazivého rána jsem se probudil. Sníh padal za oknem. Postavit se jako obvykle byla lenost a neexistovaly žádné plány na nákup peněz, zejména od včerejška, a moje hlava se zastavila. Holohlavý muž jako obvykle četl něco ve své mysli a pohyboval se pouze svým spodním rtem. A to všechno by pokračovalo, kdyby ne pro vzhled starého sedmdesátiletého recidíva kormorána, námořníka, námořníka na dlouhou vzdálenost, důchodce a Metoda bez domova s finskými kořeny. Chci poznamenat, že odsouzenci obvykle komunikují s kastami, jako v tomto případě. A mluvil více s bělochem než s finským přízvukem.

– No, paraziti, máme zalapání po dechu? začal od ramene. Otočil jsem se, Bald pustil knihu dolů. Uplynula minuta.

– Co potřebuješ, starý? – zeptal se Balda a pochoval se v románu.

– Přestaňte se dívat na dokumentaci, vezměte si stehna, to znamená já, a buďte baculatí. Čtyři roky jsem dostal důchod.

Po jeho slovech uběhly asi dvě minuty a pod našimi nohama se krčilo čerstvé sníh. V dálce byl obchod se spánkem nějakého gruzínského. Šli jsme do toho a objednali dvě stě. V rozmazané a toastové metodě:

– Tatarové nežijí bez páru! – objednali jsme si dalších sto. Dále po starém toastu:

– Bůh miluje trojici! – Vypustili jsme také tyto brýle. Pak jsme mluvili v tichosti, každý se sebou samým a jen Metod nemlčel a řekl si, jak byl první termín přijat z pěti dostupných. Nebyli jsme posluchači zdarma.

– Naše loď přišla s Kyuubim. Šel jsem do vesnice mého bratra. Pili jsme týden. Ráno jsme se tedy po denaturované látce společně domluvili s hospodyní a šli kolem domu, kde byla svatba. Blahopřeji jim a poslali mi tři dopisy… Rozhlédl jsem se a uviděl za mnou hromadu cihel, zatímco můj bratr šel na měsíční svit a sekeru, vzal jsem všechny kameny do chaty, tam byla rána, ano, nevěsta byla přímo v čele. Poté začal ostřelovat okna. Hromada neměla čas skončit, když mě už tři roky věznili. Co jiného budete pít? – skončil a šel za barovým pultem spotřebního zboží.

Hodně jsme pili a dlouho jsme měli i svačinu. Večer byla Lysyho střecha zbořena a on se rozběhl do ostatních. Podíval jsem se na tuto lekci bespontovoe a vedl opilého pomocníka k chatě. A Metoděj v té době, když dostal od Lysyho náhodou nebo ne, pod jeho očima, ležel na stole a stál na podlaze.

Ráno jsem byl probuzen tupým zvukem a šíleným nepokojem Bald. Ukázalo se, že když spal, rozzuřený Metoděj letěl s pokulháním do vzduchu a zasáhl spící Lyokhu berlou přímo na čelo. Vyskočil na postel a spadl na podlahu, vstal s rohožkou a skočil na ten starý. Pak si vzpomínám skrz zdřímnutí, došlo k boji, dokud nebyly odděleny. Ukázalo se, že když jsem vzal Lysy pryč z hostince, opilý Metoděj ztratil vědomí. Před zavřením byl kulturně vyhozen na ulici a plazil se domů a spoléhal se na jeho instinkt.

– Hodil jsi mě, Bald!! – štěkl jako gramofon a přestal bouchat a lisp, dědeček, už ležel na podlaze, záda dolů.

– Jak? – zeptal se, chytil Metodova krku a seděl jako prase, Bald s kostmi svých rukou.

Tehdy starý kormorán, který se snažil vylézt zpod kormorána středního věku, odšrouboval levé ucho a stiskl mu z nosu švestku. Holohlavý muž odpověděl, aniž by pustil ruce, a foukal mu hlavu na hlavu.

– Dobře, v naturáliích. – Snažil jsem se uklidnit jejich mladý kormorán. – Hej, bezdomovci, plýtvejte je do postele. Řekni mi, Metode, co začalo bzučet?

– Já!! – Dědeček se pustil z Balda a začal ospravedlňovat. – Spím, v naturáliích, cítím, že někdo vtipkuje, otevírám oči – sníh. Zamíchal jsem se a začal vstávat. Otočím se a přede mnou je teta a tramvaj, deset centimetrů ode mě. V noci je zima, s kocovinou, a také Lysy, dobytek, hodil to, ach!! Yay!! Yay!! – třikrát zvolal Metoděje.

– Jo!! Jo!! Jo!! – Třikrát ho Lysy zasáhla do očí.

Po půl hodině jsme již objednali dvě stě gramů a chtěli jsme ospravedlnit naše nedorozumění. A tak celý měsíc, zatímco Metoděj nebyl zbídačený. Dobrá věc je bankovní karta. Ekonomicky…

– Bylo to v těch vzdálených bez zákonných dob, kdy tundra byl člověk. Zvedněte podpaží tundramana, půl dne, spusťte podpaží tundramana, půl noci. A vši na tom žili. A abychom se podívali na stoprocentní vidění, nebyli to vši, ale mamuti, lední medvědi, jeleni na konci a prasata. A pak každý volal Čukchi – lidi, protože byli jediným plemenem žijícím v tundře. Tundra nějak chodí se zvednutou podpaží a škrábe ji, zatímco Chukchi v yarangě přežívají hroznou bouři. V podpaží přestal škrabat tundramana a bouře ustoupila. A Chukchi opustili své domovy v tundře a okamžitě mu poděkovali za čistý bílý sníh se svou žlutou močí. A tundra se stala jako nedostatek vitaminu v těle, jako akné na těle. A to všechno se objevilo a všichni začali tančit, ale tiše žluté rampouchy začaly mizet, někdo je ukradl a nechal díry. A pak místní Chukchi bezdomovec Serezha, kterého všichni nazývali «žlutým sněhem», pokračoval ve svém příběhu, tundra mu nařídil, aby našel zloděje a pohltil ho syrově. Všichni Chukchi pohřbeni ve sněhových závěsech a při pohledu čekali a byli překvapeni. Ukázalo se, že jejich děti se ukázaly jako zloděj, který tyto rampouchy považoval za kohoutky, které prodávají v bazaru. A protože se dítě narodí, říkají mu: